Kultura a politika

Vztah kultury, respektive národní kultury a politiky, patří zhruba od poloviny 19. století k jednomu z nejtrvalejších hledisek historických a sociálně psychologických výkladů politického života národních společností, a zejména chování a jednání národních států. Ty se v 19. století ustavovaly na základě jednoty jazyka, kultury a dějin jako zvláštní druh vzájemnosti, spolupráce nebo přímo identity politických a hospodářských elit jednotlivých národů, což je ovšem situace, která se dnes s postupem globalizace stále více rozpadá.

V poslední době, zejména v souvislosti s postmoderní diskusí o zhroucení historických „velkovyprávění“ pokroku a emancipace, jehož důsledkem byla silná individualizace a relativizace veřejných hodnot, získal pojem kultury a vztah kultury a politiky nové a zvláštní postavení v tom smyslu, že začal do značné míry nahrazovat ony starší, o ideje pokroku a emancipace opřené a obecně uznávané lidské hodnoty a přesvědčení.

Kultura se stala živlem, ze kterého se znovu vynořují možná nová hlediska a stanoviska (tradice, národní zájmy, historické zkušenosti, hodnotové hierarchie, skupinová paměť atp.), která sice nejsou platná univerzálně nebo dokonce absolutně, ale která mají nicméně nadindividuální povahu a zdají se být objektivně zakotvená. Jakkoli určitá kultura může mít směrem k ostatním kulturám (a vůbec k dějinám) relativizující povahu jinakosti, směrem dovnitř, v životě individuí, jednotlivých národních společnosti i jejich států se národní kultura zdá působit nerelativisticky, protože sjednocuje a připomíná. Nabízí poměrně pevnou základnu pro jednání, rozhodování a komunikaci. Stává se přirozenou sférou identifikací a nabízí lidem pevnější východisko pro jejich vnímání a posuzování nových jevů v neustále se měnící moderní skutečnosti, pro orientace ve světě i pro vlastní rozhodování a jednání jednotlivců i skupin. V naší době, kdy sociální, technické a ekonomické změny v životě lidí probíhají rychleji, než jaké jsou možnosti společnosti a státu tyto změny efektivně institucionalizovat, to znamená vázat jejich působení neformálními a zejména formalizovanými pravidly, se kultura zdá být prostředkem který lidem umožňuje v těchto změnách žít.

Kultura je vlastně všecko ve veřejném prostoru i v našem soukromí, co přirozeně řídí a orientuje naše chování i prožívání, rozhodování i jednání, co hierarchizuje naše individuální a skupinové hodnoty, so vytváří platné instituce, stabilizuje sdílené tradice, co spoluvytváří naše historické povědomí, co zpevňuje formy vzájemnosti a způsoby politického vyjednávání, co kultivuje řešení konfliktů atp. Projevuje se to nejen vzděláním a rozhledem aktérů, ale i jejich schopností rozlišovat, jednat s nadhledem a v nadindividuálním zájmu. Nositeli kultury jsou sice jednotliví lidé, ale kultura žije a působí jen v mezilidských vztazích.

Problém je v tom, že hodnoty, které nás orientují a které zapojujeme „do hry“, mohou mít v očích ostatních lidí různou úroveň obecnosti a závaznosti, to znamená, že ostatní je mohou považovat za nestejně platné, méně důležité nebo dokonce ohrožující jejich způsob života. Např. životní hodnoty věřícího člověka a jejich hierarchie se přirozeně liší od hierarchie hodnot liberálního pragmatika (viz třeba diskuse o registrovaném partnerství), a jedinou možnou cestou, jak v moderní společnosti podobná hodnotová napětí řešit, je otevřená diskuse, vyjednávání a tolerance.

Kdykoli o něco usilujeme, kdykoli chceme něčeho dosáhnout nebo se o něčem rozhodujeme, tak je to vždycky nějak kulturně podmíněné, více či méně vědomě spojeno s hodnotami, které vyznáváme a kterým věříme. Ty mohou být zdánlivě jen osobní, ale vždy se vztahují k hodnotám těch ostatních, na něž je naše jednání zaměřeno a jichž se naše jednání týká. Z tohoto hlediska jsou kultura a její hodnoty vždy zvláštním, konkrétně se uskutečňujícím sociálním vztahem a způsobem vzájemnosti.

Jednání a usilování každého z nás, a to i tehdy, kdy se zdržíme rozhodnutí a nejednáme, se totiž rovněž týká těch druhých, kteří mohou moje cíle akceptovat, ale také filtrovat nebo odmítnout, třeba jako sobecké, nedemokratické, neekologické, populistické, neuskutečnitelné atp. A tak se moje jednání stává v pozitivním nebo negativním smyslu součástí celku kultury a zároveň je na něm závislé. A něco podobného platí také o prostředcích, které chceme pro dosažení našich cílů použít.

Z tohoto hlediska se mi zdá velice důležitou oblastí existence a uskutečňování kulturních hodnot sféra politiky, respektive to, čemu se říká „politická kultura“. Ta svými pravidly a zvyklostmi určitá jednání akceptuje a podporuje, kdežto jiná problematizuje nebo zapovídá. Spoluutváří a kultivuje veřejný prostor, ve kterém se formují společenské potřeby a zájmy, a usiluje o taková jejich řešení, která odpovídají nejen většinovému očekávání občanů, která ale zároveň odpovídají určitým civilizačním principům, umožňujícím vyrovnávat zájmy a potřeby občanů a také řešit možné hodnotové konflikty; tzn. jsou demokratické, vyjednané, obecně přijatelné, nenásilné, nediskriminují atp. Komplementární k politické kultuře, která je svou povahou systémová a svým původem historická, je pak kultura občanská, která, jak ukazuje moderní politologie, vypovídá o tom, co lidé o svém politickém systému skutečně vědí, co si o něm myslí, a do jaké míry se sním identifikují, což jsou přirozeně stanoviska, která mohou stát ve vzájemném konfliktu.

Dnešní často diskutovaný populismus ohrožuje stávající politickou kulturu jednotlivých národních společností (a tím i tradice jejich státnosti) nejen svými obsahy, prvoplánovými stanovisky a zjednodušujícími návrhy na řešení veřejných problémů, ale právě také programovým odmítáním dosavadních norem, zvyklostí a pravidel, jak s těmito problémy zacházet a jak je řešit, a to právě znamená: rozrušováním často křehké a třeba i ne zcela hotové politické kultury jako působícího rámce politického provozu.

Nejde jen o to, co si určitý reprezentant té které země může nebo nemůže dovolit s ohledem na tzv. „slušné chování“, ale především o to, co občané určité národní společnosti politikům „povolí“, a v čem jsou lidé ochotni je následovat. Kultura národa, jeho civilizovanost a tradice svým vrstevnatým a vícerozměrným působením ve veřejném prostoru představují zvláštní „neformální“ institucí, která jde za a nad formalizovaná pravidla a zákony politického provozu, které by si některé strany a někteří politici chtěli podrobit, nebo alespoň občas vychytrale zneužít. Schopnost veřejnosti podobným snahám čelit, není jen projevem demokratického smýšlení jednotlivců, ale je právě zakotvena v politické kultuře jako důležité složce národní kultury a národního sebevědomí. Podobně jako ony se vyvíjí a mění jen velmi zvolna. Opírá se o historické zkušenosti národa, o vědomí jeho kulturních i politických vzepětí i o znalost úsilí jeho významných osobností. V tomto smyslu kultura spoluutváří každou situaci a pravidla veřejné diskuse, která se o této situaci vede a oslabuje její černobílé vnímání.  Ale především: nabízí a stabilizuje dlouhodobější perspektivy politického a sociálního vývoje každého národa. Právě v tom vidím její důležitou, cyklicky se navracející a obnovující sílu.

Miloš Havelka