O Cimrmanově divadle

Zdeněk Svěrák

 

Divadlo Járy Cimrmana je záhadný úkaz. Protože působím v jeho nitru, těžko mohu usilovat o jeho objektivní vysvětlení či posouzení. A tak nabízím jen subjektivní pohled spoluautora a herce.

Co se to vlastně na našem jevišti a v našem hledišti děje? Diváci, šťastní, že sehnali vstupenky, nejprve poslouchají výklady o zneuznaném Čechu, jehož genialitu pochopila teprve současná doba. Publikum i účinkující vědí, že to není pravda, ale rádi se té iluze zúčastní, protože je zábavná. Zábavné je už to, jak snadno a věrohodně se dá smyšlená postava vpašovat do dějin. Komicky také působí, jak pseudovědecký jazyk přednášek dokáže obhájit její nápady, byť jsou evidentně podivínské a naivní. Za takzvaného totáče sehrála svou roli i doba, do níž jsme Cimrmana zasadili. Rakousko-uherský útlak, jemuž musel čelit, působil jako alegorie o současné nesvobodě.

Ve druhé půli večera se pak divák dočká jednoaktové komedie, která s tématem úvodního semináře souvisí a kterou předvedou herecky neškolení přednášející. Publiku jejich plachost či topornost nevadí, vždyť jsou to teoretici, kteří se pouze uvolili, že kus amatérsky sehrají. Tato okolnost byla důležitá zejména v počátcích tohoto divadla, kdy jsme opravdu neuměli hrát. Denním pobytem na scéně jsme tuto kvalitu bohužel ztratili. Bylo třeba ji nahradit zkušeností, jak s humorem na scéně zacházet.

Tento projekt je tedy mystifikací, která nechce diváka oklamat, ale má být prohlédnuta ve prospěch humoru. Proti prognózám kulturních recenzentů, že takové divadlo jednoho nápadu zazáří a brzy zhasne, a k našemu vlastnímu údivu žije a plní sály přes půl století. Bez ohledu na to, že se historické kulisy okolního světa tak proměnily.

Když přišel Jiří Šebánek v roce 1966 na nápad tuto kuriózní scénu založit, netušil, jaké vejce to jeho fantazie snesla do sálku v pražské Malostranské besedě. Prvními diváky byli studenti a intelektuálové, dnes najdete v publiku diváky různého věku a různého vzdělání. Jedno mají však společné: nechybí jim smysl pro humor a dávali ve škole aspoň občas pozor. Tyto dva předpoklady jsou nezbytné, protože bez nich se tu nezasmějete. Lidé s takovým vybavením tvoří naši diváckou obec.

Tato obec je velká. Jsou v ní i lidé, kteří v Divadle Járy Cimrmana nikdy nebyli a ani o to neusilují. Díky televizi a nahrávkám stalo se všech patnáct komedií, které uvádíme, pramenem hlášek a citací, jimiž lidé komunikují doma i v práci. Má to, myslím si, jakousi stmelovací společenskou funkci. Stačí jedna věta a lidé, co dávali ve škole pozor, se spojují. Vědí, že si budou rozumět. Že můžou společně odolávat politickým frázím a v nečitelném, surovém světě si ochrání duši humorem. Komediální divadlo je svým způsobem zdravotnické zařízení, neboť smích je prokazatelně zdravý. Je otázka, zda děláme satiru, nebo jen laskavý humor. Nevím. Jsem však přesvědčen, že poetika, kterou pěstujeme, má i politický, občanský rozměr. Poskytuje nadhled. Chytrý humor je i satirou proti hlouposti.

Proč se vídeňský rodák Jára Cimrman stal v televizní anketě největším Čechem? Důvodů bude jistě víc. Já podtrhuji jeden: byl to smolař. Kdyby mohl, ukázal by světu, co umí. Tento pocit je v české kotlině doma. Střídání velmocenských útlaků nám vnuklo klamné přesvědčení, že jsme skvělí, ale nemůžeme to světu předvést. Humor Cimrmanova divadla se tomuto sebeklamu směje. A nachází připravené publikum, které už vyrostlo ze střevíců nacionalismu. Proto u nás můžou Hus, Komenský či Havlíček vystupovat jako komické postavy a nikdo nezuří, že urážíme svaté. V národě, který ještě stůně národní pýchou a uctíváním vlasteneckých vůdců, by takové divadlo nemohlo vzniknout. A kdyby vzniklo, nemělo by tolik vděčných a spolupracujících diváků.

 

Zdeněk Svěrák

český režisér, divadelník, autor a herec