O kultuře a vzdělávání

Kultura a vzdělávání se nám za poslední století povážlivě od sebe rozběhly. Jako kdyby spolu neměly nic společného. Je to jen tím, že mají dvě ministerstva, že jedni shánějí peníze od školství a druzí od kultury? Možná to začalo už dřív, ale na samém začátku to nikoho ani nenapadlo.

Když se na světě objevili první lidé, měli jistě docela jiné starosti, ale jak začali péct a vařit, začali se tetovat a zdobit, začali své zemřelé pohřbívat a naučili se mluvit, dělali všechno možné, aby se odlišili od zvířat. Začali dělat to, čemu se až nedávno začalo říkat „kultura“. Když začali pěstovat obilí a révu, říkali tomu latinsky cultura, to jest pěstování. Soustavná a usilovná péče o to, co by tu bez lidské péče nebylo. A když Cicero překládal Platóna do latiny, přeložil jeho „pečování o duši“ do latiny jako cultura animi.

Řečtí politici a filosofové si všimli, že i o dobré uspořádání a život ve městech se musí někdo starat, a pokud se na tom mají podílet všichni svobodní občané, musejí se k tomu vzdělávat a vychovávat. Tak vznikaly první školy, po pádu Říma hlavně pro kněze a řeholníky. Teprve ve středověkých městech byly – vedle vzácných univerzit – školy pro chlapce z měšťanských rodin, po reformaci i na menších městech a až od 18. století zaváděli povinnou školní docházku evropští panovníci. Ti ale potřebovali gramotné poddané, aby se jim dalo vládnout patenty a vyhláškami, kdežto „neužitečná“ kultura z osvícenského školství spíš vymizela. Aby nevymřela hlady, musela si hledat mecenáše – šlechtické, církevní a později i městské.

Tak se ze vzdělávání postupně stalo povinné veřejné školství, kdežto kultura se scvrkla na to, čím se bavila šlechta a zdobila bohoslužba: literatura, hudba, výtvarná umění. V 19. století pronikly do škol i vědy, kdežto kultura si začala budovat vlastní instituce: nakladatelství, veřejné knihovny, divadla, muzea, galerie a nakonec i kulturní domy. Když si měšťané a vzdělaní dělníci vymohli, aby tomu pomáhal i stát, dostali jsme se zhruba tam, kde jsme dnes. Školství je pro děti a kultura pro dospělé, ovšem spíš pro ty vzdělanější. Dvacáté století přidalo kulturu těla čili fyzkulturu a naše století kulturu vaření, pečení a hodování. Mezi umění přibyl film a mezi mecenáše rozhlas a televize.

Od 19. století se kultura silně profesionalizovala a začala nenápadně štěpit na „vysokou“ pro ty vzdělané a „nízkou“ či „lidovou“ pro ty ostatní. Jenže tradiční mecenášové té náročnější kultury zchudli, kdežto ta zábavnější a líbivější se začala velmi dobře prodávat. Dík reprodukčním technikám, rozhlasu a televizi byla najednou virtuozně hraná a zpívaná hudba i divadlo k dispozici úplně každému a všude, na internetu dokonce zadarmo. V téhle všudypřítomné a kdykoli dostupné konkurenci desek, cédéček a internetu se stále méně obyčejných lidí odvažuje zpívat, hrát, básnit nebo malovat sami, čímž se dále zužuje okruh lidí, schopných vnímat a těšit se i z náročnějšího umění a kultury.

O budoucnost té nenáročné a zábavné kultury je tak dnes dobře postaráno a jak lidem přece jen přibývá volného času, bude zábavní průmysl zřejmě dobře prosperovat i nadále. Zato ta náročnější kultura a umění na tom opravdu nejsou moc dobře. Konkurence je obrovská, dokonce globální, a poptávka spíš klesá. Od 19. století jako kdyby se ti náročnější umělci, básníci a spisovatelé, ale pak i výtvarníci a skaldatelé, trochu masochisticky domluvili, že se od té populární kultrury radikálně oddělí také tím, že jejich díla za žádnou cenu nesmějí být zábavná a líbivá. Aby do nich čtenář, divák nebo posluchač vůbec pronikl, než se z nich může začít těšit, musí ho to stát zatraceně velké úsilí. Umělec vyjadřuje sám sebe a po nějakých čtenářích nebo divácích mu přece vůbec nic není. Hlavně se nepodbízet a nevzbudit ani stín podezření, že by se chtěl někomu líbit. Ale nechci být jen uštěpačný, ostatně známe i umělce, kteří si s tímto dilematem mezi náročností a úspěchem dobře poradili.

Otázka je, co se s těmito riziky a ohroženími dá dělat. Tvrdím, že vzdělávání a kultura patří k sobě a mohly by si i prakticky navzájem pomoci. Začnu kulturou, která je nepochybně starší a je na tom asi hůř – aspoň soudě podle českých rozpočtů. Jak jsme viděli, náročná a originální kultura, která se nechce řídit jen závany masové poptávky, potřebuje vzdělané čtenáře, posluchače, diváky. Neměla by se o ně trochu víc starat, přičinit se, aby nevymírali? Některá divadla si už uvědomila, že si své budoucí diváky musí vychovávat a vzdělávat. Divadlo v Budějovicích pořádá pravidelná celodenní setkání, kam přivezou i gymnazisty z okolí, provedou je divadlem a nabídnou rozhovory s herci, s režisérem nebo dramaturgem, případně to doplní obecně vzdělávací přednáškou. Některá muzea pořádají večery pro mládež a podobné atrakce, většinou s úspěchem.

Základní školy vodí žáky na dětská představení, která školní rutinu přece jen oživují. Podobně by nějakou pomoc uvítaly i vysoké školy. Muzea, divadla, knihovny i archivy by měly studentům nabízet aktivnější pomoc. Jejich odborní pracovníci by mohli navrhovat, vést i oponovat studentské práce, třeba právě z okruhu svých zájmů a příslušných muzejních, knihovních či archivních fondů. Vysokoškolské práce se totiž rodí a oponují na katedrách a endemicky trpí přirozenou jednostranností jejich učitelů. Jako „jarní“ ministr školství jsem kdysi sjednal dohodu s ministrem kultury Pavlem Dostálem, která by to školám i kulturním institucím rovnou ukládala, ale podepsat jsme ji už nestihli, a tak asi pro nedostatek zájmu někde zamrzla. Ale možná, že se takové věci mají nejdřív šířeji rozběhnout a teprve pak podporovat shora. V každém případě se školy a kulturní instituce navzájem potřebují, aby ze škol nezmizela kultura a z kulturních institucí starost o vzdělávání. Mohou si hodně pomoci – pokud se ovšem podaří prolomit známý „resortismus“, který sice k instituci patří, ale jen do jisté únosné míry.

Jan Sokol